Ahoj vsichni!
Napsal jsem clanek pro ECTA News (ECTA - evropska callerska asociace). Posilam ho na konferenci, protoze si myslim, ze nemusi byt nezajimavy ani u nas (prestoze je trochu o vecech, ktere kdou mimo nas). A je tu dost calleru :).
Na preklad ho posilam dnes vecer - pokud nekoho napadne nejaka zasadni poznamka, napiste, prosim. Zajima me.
Jirka

TEXT

Nehádat se, nemluvit při tanci, příliš nepopostrkovat a chodit do rytmu!
Nemyslím, že existuje pevně daný počet let, který je nutné strávit na konkrétním levelu. Být schopen pružně reagovat na potřeby tanečníků v klubu je mnohem lepší. Je však třeba mít podmínky, aby to fungovalo.

Nedávno jsem diskutoval s jedním zahraničním tanečníkem na téma rychlost výuky. Zazněl názor, že by tanečníci měli před plusem strávit alespoň tři roky na mainstreamu. Nezávisle jsem si povídal z lidmi z jiného klubu a dozvěděl se o problémech, které vyplynuly z toho, že tanečníci žádali vyšší rychlost výuky, než byl caller ochoten povolit.

Neexistuje pouze jedna "správná" cesta výuky square dance. Je jich celá hromada a mohou se vzájemně křížit. Pokud přijde tanečník z mého klubu, že se chce učit rychleji a například si nastudoval celý plus (A1, A2) z definic (vím, že se jedná o extrém, ale za poslední rok jsem zažil dvanáct takových lidí - máme štěstí na talenty), nemám problém: "Postav se do čtverylky a skusíme to. Probereme, co jsi z definic nepochopil." Má osobní zkušenost je, že v každém klubu existují tanečníci, kteří jsou pomalejší, mají slabší orientaci a když přivedu někoho, kdo se dotyčný level naučil z definic, ale o kom vím, že má dobrou orientaci na levelu, ze kterého je graduován, nebude jeho úvodní výkon horší, než těchto lidí - naopak se bude zlepšovat a časem bude patřit mezi nejlepší tanečníky. Přirozeně - ne každý z definic, pohyblivých animací a sledování videí na YouTube, dokáže level pochopit - každý však má právo to skusit. Nebráním se. Pokud budou tito lidé násilím drženi na nižším levelu, více z nich ztratí motivaci.

Nicméně. Vše se vším souvisí. Uvedená benevolence funguje jen tehdy, pokud jako caller mám výuku "v rukou". Jsou čtyři zásady, které od tanečníků vyžaduji a bez kterých by (pravděpodobně) můj přístup nefungoval.

1) Lidé se během tance nesmí hádat (neměli by se hádat ani o přestávkách).
2) Během tance by tanečníci neměli mluvit.
3) Pozor na přílišnou snahu "pomáhat"! Posouvání a strkání zvyšují stres a způsobují, že tanečníci dělají víc chyb.
4) Všichni, kdo toho jsou schopni, mají chodit co nejvíce do rytmu.

Celkově se dá shrnout, že primárním cílem callera má být co nejplynulejší a nejzajímavější tanec s co nejmenší mírou stresu.

Snažím se callerovat rytmicky, používám svižnou hudbu. Tanečníci ve všech pěti mých klubech vědí, že nejlépe si tanec užijí tehdy, když budou uvedené čtyři body dodržovat. Když se dva lidé začnou bavit, mohou přeslechnout call. Když někdo začne někomu "pomáhat/posouvat ho/postrkovat ho", dotyčný znervózní a bude dělat víc chyb, než bez "pomoci" (a nenaučí se tancovat "sám"). Člověk, který nejde do rytmu, si velmi často není jist, jestli již figuru dokončil. Chvílemi zrychluje, pak se zase zastavuje. Pokaždé, když se zastaví, musí se znovu "probudit". Po každém probuzení je vyšší riziko chyby.

Stručně: Moji tanečníci musí stále držet tempo. Nemají půl sekundy na přemýšlení nebo zaváhání. Porušení některého z výše uvedených čtyř bodů má efekt kamene, o který ve čtverylce všichni zakopávají.

Tento systém má výhodu, že příliš nemusím tanečníkům hovořit, jaká je jejich taneční úroveň - buď tip zatancují nebo nezatancují. Jak tohoto ale dosáhnout?

Už v přípravkách (většinou vedu souběžně přípravky ve třech až čtyřech klubech) učím, aby tanečníci při tanci nehovořili. Je v pohodě řvát smíchy, nicméně pokud se někdo chce něco zeptat, měl by se zeptat callera a ne jiného tanečníka ve čtverylce. Pokud lidé ve čtverylkách mluví, neslyší callera tak dobře, jako, kdyby mlčeli a udělají následně více chyb. Rozčilovat se, hádat se - to je ještě vyšší horší level. Pokud se lidé ve čtverylkách dohadují, zeptám se: "Pomohlo vám to? Budete díky tomu tancovat lépe?" Jako caller musím být připraven tomuto zabránit. Musím být doslova připraven vyhodit tanečníka, který nebude ochotný chování změnit. Přestože eskalace tohoto rozměru nastane jen zřídka a dlouhé roky se nemusí vyskytnout vůbec, nesmí caller uhnout před realitou, pokud nastane.

Osobně mám štěstí, že v mých klubech komunikace na toto téma už roky funguje. Noví tanečníci se buď přizpůsobí nebo odejdou ještě v přípravce, aniž bych je musel osobně vyhazovat. Jednou jsem už byl připraven jistého tanečníka s velmi konfliktní povahou vyhodit, ale naštěstí na další přípravku sám nedorazil. Jednou jsem veřejně vyhodil člověka ze sálu s tím, že pokud se sebou nechce nic udělat, ať jde (doopravdy to jinak nešlo - dotyčný se vrátil a chová se lépe). Jednou jsem využil stav, že jsem měl v sále tanečníky jak Rakouska, tak ze Slovenska a záměrně při tanci držel "upovídaného" slovenského tanečníka mezi rakouskými tanečníky a "upovídaného" rakouského tanečníka mezi slovenskými tanečníky. Oběma došlo, že se nedomluví a od té doby filozofii akceptují.

Opakuji. Nedohadování se, nemluvení při tanci, nepřehánění "pomoci" a tanec do rytmu, považuji za alfu a omegu příjemného tanečního zážitku. Kdo toto zvládne, naučí se vyšší vnímavosti, slušnosti, upřímnosti (ve smyslu přiznání si nedostatků), toleranci a spolupráci. Pochopí, že square dance není o tom "já tancuji super a na ostatní kašlu", ale "buď to zvládneme všichni nebo nikdo". Víc myslí na ostatní. S čímž souvisí úvodní myšlenka tanečníků, kteří se sami naučí vyšší level z definic. Když se ohlédnu zpět, nevybavuje se mi za poslední roky v mých klubech nikdo, kdo to skusil a neměl na to.

Jaký smysl má definovat, že tanečníci po graduaci musí tancovat mainstream například tři roky? Nebo jinou konkrétní dobu? V jakém prostředí toto může vzniknout? Setkal jsem se s názorem, že tehdy, pokud caller necalleruje vyšší levely a chce udržet tanečníky na levelu, který ovládá. Nerozporuji, že se tak děje. Napadá mě však, že mohou být i oblasti, kde calleři nemají výuku a filozofii square dance pevně v rukou. Kde jsou nezkušení calleři. Pokud caller připustí diskuse a dohadování při tanci, vytvoří se živná půda pro konfliktní a nesebekritické typy lidí. Kde se takoví lidé objeví, nabalují se na ně další, často i dochází k odchodu nekonfliktních lidí. Klub se dostává do stresu, neklidu a ve finální fázi do chaosu. Vyšší levely se začnou učit lidé, kteří na ně nemají a budou se urážet, když jim někdo řekne pravdu. Caller má zabránit diskusím a dohadování ve čtverylkách právě proto, aby takováto situace ve střednědobém horizontu nevznikla.

Calleruju od roku 1989. Spoustu věcí, které dnes učím, jsem pochopil až v posledních letech. Vztahy v klubu bych přirovnal k partnerskému vztahu: Začnete s někým chodit, vše je super. Pokud vztah žije pět, deset let, pravděpodobně děláte něco dobře. V tomto čase však nepřemýšlíte, co děláte dobře. Přemýšlet začnete až když něco přestane fungovat. Najednou zjistíte, že je třeba úsilí. Zjistit, co fungovalo, proč to fungovalo, proč to fungovat přestalo a co je třeba, aby se navrátil původní stav. V roce 1988 jsme v Československu začali tancovat square dance. Byl jsem při tom. Byl jsem první tanečník plusu a naučil jsem se ho z definic. Dlouho vše fungovalo výborně. Bez toho, aniž bychom řešili, co děláme dobře. Problémy jsem si uvědomil, začal nad nimi přemýšlet a něco dělat (neříkám, že vždy dobře), asi před sedmi, osmi lety. Aktuální stav je, že tam, kde calleruji, je square dance životaschopný. Není dokonalý, není bez chyb, ale je na cestě, o které jsem přesvědčen, že má budoucnost. Když se podívám do zahraničí, myslím, že tam k podobnému procesu došlo již před desítkami let. Ne vše, co se definovalo v minulosti, však musí být ideální i pro současnost.

Pravidla vždy vznikají za určité konkrétní situace. Některá mohou sloužit řešení konkrétního stavu, ale nemusí být  ideální v okamžiku, když stav pomine. Což je podle mě právě zásada tří let, které tanečníci musí strávit na mainstreamu. Vyžadovat ji striktně a všude nepovažuji za dobrý nápad. Dokázat se pružně přizpůsobovat a mít tanečníky vychované tak, aby byla benevolence možná, považuji za mnohem lepší.

Hodnota čtyř výše uvedených zásad je v tom, že je podle mě nebude nutné ani v dlouhodobém horizontu revidovat a že díky nim bude square dance méně stresující, více tolerantní a při jejich dodržování nebude nutné přijímat tolik kompromisních a účelových rozhodnutí. Přemýšlejme nad tím, prosím.

Jirka Ščobák
caller
Bratislava 25. 2. 2015